Střídala se na Naulu noc se dnem, i ve dne Fó nosil Slóinan a světlo jeho blažilo zemi.

Však nebylo na zemi světla nižádného skrze noci, takže byly tmavé a plné spánku.

I mocné zlé potvory chodily a ve stínech se schovávaly, pak požíraly nešťastníky.

Oheň a čarobyliny také svítily jako pochodně, jako kahany. I různé drahokamení posvěcené mocí Alwamainy zářilo. V noci pak svítily hvězdy bledým přísvitem.

Ach!

Vzpomínám na časy,

kdy hvězdy byly mladé,

krásný byl dávný svět,

když lidé ještě spali!

V těch časech byl Sírdi velmi mocný, když druzí Tildo byli ospalí a nořili se do radovánek, aby slavili blaženost na světě.

Shromáždil k sobě mnoho služebníků a pakostů, a láje ty byly nespočetné. Nikdy poté již nebylo shromážděno tolik zlých tvorů na jedné straně.

Neboť obával se velice hněvné odplatě Tildo a jiných Vasë, za své zlé činy, které považoval za spravedlivé.

I měl věru důvod, protože v Jednozemi, Jinozemi i dalších místech Naulu spojovaly se síly světla a dobra, a v ohních kuly svaté meče.

Aj! Zamlžené jsou počátky lidí a mnoho štěstí i radostí, které v těch dobách bývalo, je přerušeno a nikdy se již nevrátí.

Neboť do písně, do znějícího rohu, do tahů štětce i do sochání kamenného vstoupilo zlo, jako svíravý stín, jako chladný závan z prokletých hrobů.

Dlouho Sírdi hleděl na plemeno lidí, kterak se v rozkoši množí, kterak koná velké činy a staví velká díla. Nemohla jeho černá duše snést vědomí, že Emani jsou vyvolenými poklady bohů a jako déšť se na ně snáší požehnání. A co nejvíce – pálilo Sírdiho ponížení za vyhoštění od konání zrození Emani. Nemohl zapomenout na to, jak byl odehnán od svatého díla a pomsta ta planula nejvíce v jeho srdci.

Takový je příběh o Pechumovi, utopeném bůžkovi.

Jak v Tildoronu jsou sličná místa, se zlatem a mithrilem, tak jsou tam místa zkažená a hnijící.

Na západě, kam směřují podlé a prokažené potoky z velké Min-dúinden, se nashromáždilo mnoho zlého a mokvání a hnití tam bylo a taktéž velké páchnutí.

To místo bylo nazváno Wota-zertunomunnë, protože bylo odporné a hrubé plyny z něj vycházely a také zlé síly a nemoci.

Třináctero otců lidských jest a oni dali vzniknout velikému pokolení.

Prvním otcem byl Don, který vyšel z jeskyní Kalperrských v pohoří Fenminë, z Demlavy. Jeho ženy byly dobré matky a jejich jména byla: Filippa, Lácia a Natalia.

Žil Don dva tisíce osm set a dvanáct let a plodil syny a dcery. Tak vznikl národ Aënóni, země Východních lidí.

Velké časy byly pro Aënóni a ještě budou a mocné je pokolení jejich.

Jen tak – z prosté radosti,

jako dítě s vláčkem,

klidně,

jako když se krájí máslo.

Je noc a nebem se smýká srpek měsíce,
přivírám oči,
vrže to, jsou tak staré.
Jako sám svět.

Jako ten měsíc, jenž se neudržel na obloze
v nabídce k minutce nedělního oběda.

Ve čtvrtém předvěku zplodil Holkhron devatero synů a dvanáctero dcer. Ti jsou zváni Tewomeléra, Druzí draci.

Synové Holkhrona z Utimeléra byli Wezmar, Galondo, Farnir, Mangoldan, Múnri, Šíčach, Červon, Šamgan a Plúton.

Dcery jeho z Utimeléra byly tyto: Šímdan, Achalmána, Déyelha, Mustafa, Golgana, Dánzgan, Dúgzana, Šomolva, Wešechéla, Klamdan, Seltonda a Šchán.